te amo-povídka-Láska

17. července 2010 v 20:18 |  Duše
Zamilovala se jednou zasněná holka do vysněného kluka. Neměl podobu, neměl tvář, neměl jméno. Avšak jednoho dne se probudil z jejích snů.
Dá se říct hloupá a naivní, ošklivá a nezajímavá, docela obyčejná...A přece byla nejkrásnější!!
Stále jen snila snila a snila. A jednoho dne když se tak dívala na novou skupinu Tokio Hotel se znnadání zamilovala. Stále slyšela větu : ,,To tě přejde!" Jenže nepřešlo. Už to trvá nějaký rok, co sedí pod plakátem a odmítá žít tento náš svět odmítá žít realitu. A jen zasněná a s Billem ( zpěvákem.
Nikdo neví jestli s ním rozmlouvá, nikdo do jejích splínů nevidí. Ale občas ji přistihnu jak jí slzy stékají po tvářích, že ho nemůže hladit po tváři.
Psychologové říkají, že pozná realitu až bude starší. Dospěla. Stále sní, všichni si myslí, že je to nemoc. Ona neumírá! Možná hluboko uvnitř, že s ním není opravdu.
Jednoho dne se s ním potká, políbí ho a řekne mu jak moc ho za ta léta potřebovala jak moc ho chtěla jak moc ho potřebovala. Jenže jak to pochopí člověk, který ji nezná?!
Všichni si dělají starosti, že je nemocná. Ale ona není!
Rozmlouvá s plakátem a v hlavě se s ním miluje. Někde v hlavě s ním žije a sdílí jeden život. Ve skutečném světě je odsouzeným bláznem!
Když prochází pokojem tak prochází jeho životem, když zpívá zpívá jeho píseň. Když se směje směje se pro jeho radost. Už není svá, ale jeho. Žije jeho životem a sama neví, kdo je.
Proč zapomněla žít vlastní život? Pořád se ptám, ostatní na ní pomalu zapomínají, ale já ne. Jenže jí neoslovím! Co bych jí řekla? Možná už nemluví, možná už ztratila hlas. Nebo mluví jen s ním.
Doktoři by řekli jen jedno: " Ta holka je ztracený případ." A nechcají ji dožít v jeho blízkosti? Pustil by si ji on k sobě? Co kdyby ji ublížil. Je to jasné, vzala by si jeho život, takže svůj vlastní!
Naposledy, co jsem si ji viděla mluvit s psychologem bylo když se jí ptal:,, A jak se tobě dá pomoc?" Možná už sám nevěděl jak té dívce pomoci. Ona se jen usmála tím šťastným bláznovým úsměvem a řekla: ,, Dejte mi jeho jako lék. Napište mi pravidelné dávkování, řekněte kdy užívat tento lék, ale hlavně mi ho už dejte." Nevím jestli lékař odpověděl, ale myslím, že mlčel a víckrát už tam nepřišla.
Ale stále čeká na svůj lék. Stále se modlí za jeho věrnost, o které on sám nemá potuchy.

Jednoho zimního rána jsem se rozhodla trochu se projít. Jakmile jsem otevřela dveře donutil mě zimní ranní mráz přemýšlet zda zůstat doma nebo jít na mou ranní procházku, ale tradice je tradice. Mráz nemráz vyšla jsem ven. Procházela jsem okolo známých a pozdravila jsem každého.
Procházela jse okolo trafiky a řekla jsem, že neudělám pšatně když si koupím ranní noviny. Prohodila jsem pár slov s prodavačkou a nakonec jsem vyrazila do parku. Četla jsem různé nadpisy v novinách a napadlo mě, že naše politika je opravdu složitý a věčný případ. Truchu jsem se nad tím pousmála a nakonec se můj usměv vytratil, když jsem četla článek:"Zpěvák skupiny Tokio Hotel se vracel z nahrávacího studia, kde nahrával nové album a kvůli námraze na silnici se stala dopravní nehoda při které zahynul!"
Mé oči doslova hltaly článek a šokem jsem upustila noviny na zem. Podívala jsem se někam k místům kde žila. Věděla jsem, že ukončí život s ním!!

Jednoho jarního dne jsem si vyšla ven, abych viděla jak taje sníh. Všude byl cítit život. A chuť do života, jenže zdání klame. Odmítla jsem si přečít, kdo zemřel a kdo bude mít pohřeb, odmítla jsem si koupit noviny. Já jsem to věděla. Jnže jsem se s ní musela rozloučit. Prošla jsem okolo pohřební síně a viděla jsem jak se ty černě odění lidé rozcházejí. Náhle se černá limuzína rozjela a mířila k místu kde stával náš městský hřbitov. Naposledy jsem jí dala sbohem...
Nechtěla jsem jít dovnitř do smuteční síně, protože jsem věděla, že tam není. Nebyla tam!
Ptáte se, kde byla?

V posldních dnech byla nějaká zesláblá. Její příbuzní věděli zprávu o Billově smrti, ale jí to neřekli. Jenže neměli tušení, že se zprává nemusí sdělovat pouze slovy. Ona to vycítila. Zeslábla a když ležela na posteli a dýchala noční vůni přicházejícího jara tak se přistihla jak pláč. Jjí pláč byl tichý a přeci tak hlasitý. Slyšel ho ten, komu pláč patřil. Snad to byl Bůh, koho svým pláčem žádala o pomoc. Poslední lékař z posledních, který ji vždy naslouchal, a který měl na její bolest lék. Kdysi Bůh slíbil, že svým dětem splní jejich sny...
Té noci skáply poslední slzy na její tvář a naposledy zavřela oči se jménem na ústech.
Ptáte se, jestli to věděla, že zemřel, ano věděla. Přeci to vycítila.
Možná by v tomto světě nebyli šťastní. A tak jim Bůh otevřel cestu do ráje.
Teď vím, že když slyším pláč příbuzných kvůli ní, mohu je utěšit s tím, že je šťastná jako nikdy jindy předtím. Možná proto, že je s ním a možná proto, že když jí Bůh dal jeho dostala svůj život v ráji.

Zasáhl ji do srdce a všichni si mysleli, že je to jen pobláznění, které patří k mladému životu. Pobláznění byl celý její život. Lékaři nad ní kroutili hlavou a ona stále věděla, že bude s ním...Jen se ptala kdy. A Bůh ji vyslyšel...
Za celý život mohla vyřknout jen jedno.......

Z:LITER
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama