Na cestě intuice můžete podlehnout pokušení vyjednávat sami se sebou, pokud jste si nedokázali udržet čisté vnímání začátečníka. Svou intuici pak v duchu oslovujete: "Abych ti uvěřil/a, musela bys mi dát hmatatelnější důkaz…nebo se radši vrátím ke starému způsobu myšlení z dob, kdy jsem tě neznal/a". Nebo: "Až se ti otevřu, ne abys mi přišla s nějakou odstrašující informací či vůbec s něčím ohavným! V úvahu budu brát pouze informace, které získám od pokročilých mistrů anebo od andělů." Takový přístup samozřejmě přitáhne to, čemu se bráníte. Důvěru je třeba dávat bezpodmínečně!
A když obdržíte náhled či návod, budete možná v pokušení "podívat se darovanému koni na zuby". Vaše skeptické druhé já jako by vystupovalo ze stínu. Zahltí vás lavina nejrůznějších "ano, ale": "Nu ano, cítila jsem, že bych Petrovi měla říct, co se mi zdálo, ale intuice mi měla naznačit, že to byl skutečně věštecký sen. Jak jsem to měla vědět?" Nebo: "No dobrá, dobrá, položil/a jsem otázku a dostal/a odpověď-ale ta za moc nestojí." Nebo: "Ano, otázku jsem položila, ale nedostala jsem odpověď. Myslím, že u mě to nefunguje."
Dejte si pozor na příliš intenzivní vnitřní dialog, který vedete, a zbržďující samomluvu.
Merix | 30. března 2017 v 10:42 | 
U převzatých citací je slušností i pravidlem uvádět zdroj...
Takže - opsáno z:
Cestou intuice. Autor: Penney Peirceová Stran: 278. Vydal: Columbus 001104. Rok: 2000. Překlad: Růžena Loulová ISBN: 80-7249-028-1.